14 dní, které v mém životě nic neznamenaly, možná jen trochu...

Na zdi v ložnici sedí velký černý motýl,    
Osamělý motýl se složenými křídly,
tak, že mu nejsou vidět kalhotky.

Sedí tady už skoro 14 dní,
a nevím co si o něm mám myslet.
Není ani mrtvý, ani se nehýbá.
Nejí, nepije, jen tak sedí.
a černá barva křídel mu oprýskává na manželskou postel.

Myslím si, že to musí být moc krásný motýl,
I když mu není vidět mezi křídla.
Občas do něj strčím ukazovákem
a vzpomínám si,
že už dávno jsem chtěl sbírat motýly.
Noční motýly.

Smrtihlavy,
kteří buší svými křídly do ostrého světla nelítostných lamp.
Lamp a svítidel,
které nerozumní lidé v noci rozžínají.
I když bez zlého úmyslu ublížit těmto poslům noci,
nutí tyto krásné tvory umírat touhou a vyčerpáním.
Touhou po světle, které je nakonec nelítostně oslňuje
a v závěrečné extázi zabijí.

Viděl jsem náhodou nepravý svatební obřad dvou homosexuálů,
který nebyl určen pro cizí oči.
Viděl jsem jej nedopatřením,
Patrně jsem ho vidět neměl,
ale viděl jsem jej.

Starý motorkář v kanadách s culíkem šedivých vlasů
a několika náušnicemi
stojí za řečnickým pultem v osvětleném sále plném zrcadel.
Odříkává svatební řeč
Jediný svědek Hugo sedí bokem,tleská a žádá novomanželský polibek.
Tiše odcházím, abych nenarušil absurditu a výjimečnost situace.

Na zdi v ložnici sedí černý motýl,
Osamělý motýl se složenými křídly.
Není to smrtihlav, takže se mi nehodí do mé,
ještě nezaložené sbírky, kterou jednou budu mít.

Je to tak dobře.
Tiše rozevírá křídla a lehce odlétá
na nedokončený obraz opřený o knihovnu.
Obraz se spící cikánkou a mravenečníkem,
který také určitě jednou dokončím
možná...