Na mrtvé slunečnice je vždycky smutný pohled. Sledoval jsem je zase jednou z jedoucího vlaku do Prahy. Jedno pole, druhé pole. Samé černé, skloněné hlavy. Působí to zvláštním dojmem nějakého konce, zániku, prostě jako kdyby všechno pěkné bylo pryč. Mezi nimi najednou vidím jednu hrdě se tyčící, zvedající hlavu za vykukujícím sluncem. Ta jedna je vlastně poslední bojovnice. Je to určitá naděje - nebo spíš vzpomínka.?...Spíš vzpomínka, protože je jasné, že i ta za chvíli umře, ale aspoň se snaží. Srovnávám to s lidským životem. Je to zvláštní zkrácená paralela.. Zasazení semene, vyklíčení, nenápadná neosobní rostlina se vyvíjí v krásnou květinu, zářící a těšící. Někdy si připadám jako ta jediná žijící rostlina v mrtvém davu, ale někdy taky jako celé pole těch mrtvých slunečnic. Co tedy vlastně jsme?.. - jediná individuální, živoucí rostlina nebo mrtvý dav? V podstatě existuje spousta jedinců (dav), kteří se životem pouze ubírají ke “zdárnému konci“ a jako zářící slunečnice si nepřipadají nikdy nebo pouze ojediněle. Rozhodli se dobrovolně podporovat svou životní trpkost a tzv. pouze přežívat. Oproti tomu existuje  také hrstka jedinců, která se není schopna smířit s údělem mrtvých slunečnic a za každou cenu se snaží hlavu zvedat výš a výš.. v podstatě život prožívá naplňováním si svých snů a přání. Ale i tahle kategorie jedinců si někdy připadá jako dav mrtvých slunečnic. V podstatě jsme tedy pole mrtvých slunečnic všichni. Jen někteří se snaží, alespoň na ten krátký pohled z okna vlaku, ozvláštnit ten smutný, právě těmito přežívajícími tvory kalící, pocit beznaděje v krátkou naději.

Úvaha věnována všem rozkvetlým slunečnicím