Nekonečné putování osobnosti po iluzích v době naprosto neurčité...

(zkušenosti získané studiem několika "výtvarných děl")

    Zprvu jsem si připadal jako dítě, které dostalo za úkol nachytat ryby na vysoké dlážděné hoře. Ryby, které  vyskakovaly nahoru samy, vysokými šachtami a dopadaly na dlažbu dříve, než jsem je stihl zachytit a odnést domů, kde by byly následně syrové pozřeny, a to celé by se opakovalo znovu a znovu, protože hlad generací je nekonečný a bolestný. Později se mé představy uklidnily a zlepšily. Teď jsem zase chvíli muž ve vysokém postavení, který jako v nějakém ostudném snu sedí na židli  mezi sedačkami v autobusu, plném starých jeptišek. Nějakým záhadným způsobem mi zmizely kalhoty od mého nového obleku - tedy mám na nohou pouze boty se psími dečkami, teplé vlněné lyžařské podkolenky, obnažený klín si zakrývám  stydlivě velkou leklou rybou a aby mě nepoznaly, příjemně se usmívám a v zubech držím konec kravaty po dědečkovi. Tato role mi také nesedí, cítím se  v ní nějak nesvůj. Připadá mi, že asi není něco v pořádku. Ale zase mám teď klid. Nemusím nic dělat ani přemýšlet, ryba sice začíná  studit, ale dokud se nepohnu, mé spolucestující dělají, že tam nejsem a hrají slovní fotbal. Ovšem při sebemenším cvaknutí zubů, vyjede-li mi kravata při polknutí z úst, na mě začnou pohoršeně hrozit desítky starých rukou. Usmívám se proto  omluvně a dál žmoulám v ústech tu starou, rozkousanou kravatu a křečovitě se snažím držet nohy u sebe, aby mi ryba nesjela dolů na červený koberec s dlouhými chlupy, kterým je celý prostor autobusu pokryt. V autobusu náhle zhasíná světlo, v místě řidiče se otevírá ostře fialová opona a je vidět mě důvěrně známá krajina s dlážděnou horou. Něco mě táhne ze židle. Nechci...

..... zase jsem malý chlapec s rybářským prutem a v gumovkách. Už nemám jednu leklou rybu, ale je jich okolo mě naskákáno stovky, kam až oko dohlédne. Vlastně bych ani nemohl projít, kdybych chtěl. Ale já nechci, kam bych vlastně chodil. Doma  stejně nikdo není. Krajina se ale při bližším zkoumání trochu změnila. Okraje hory i s dlážděním jsou teď nějak rozostřené, jako by se začaly rozpadat, nebo tak nějak skládat v prostoru. Je to zvláštní, a také, jak tak koukám, přímo přede mnou vyrostlo jakési torzo, vypadající jako fázově posunutý portrét, tvářící se jako by nic. Mě ale nezmátne. Vím, že z toho určitě nic dobrého nekouká. Všiml jsem si totiž, když jsem se pokradmu kouknul nahoru, že se portrét honosí několika vrostlými krychlemi v průniku s jednou jeho míhající se tváří.  Na vrcholu sedí jako nějaká královna nahá ženská postava. Za jiných okolností by mě to příjemně vzrušilo, ale v prostředí plném leklých ryb, z nichž některé, nevím, jak je to možné, začínají tenkými hlásky zpívat nějakou jazzovou operu či co. Připadám si dosti nervózní. I ta ženská postava se na mě nějak divně dívá.. V napjatém očekávání, co se vlastně bude dít, začínám poznávat krutou pravdu. Ten pulsující portrét je přece "momentálně indisponovaná osobnost", kterou mě strašili už od útlého dětství a později i ve zralém věku. Nevím ale co teď, když jsem vlastně malý chlapec a nic jsem neprovedl, má znamenat ta ženská postava nahoře. Chvílemi připomíná vychovatelku z jeslí, chvílemi zase bývalou sekretářku, když jsem velel obří firmě. Nebo je to má ošetřovatelka z domova důchodců? Asi tak od  všeho něco. Ale co mě chce teď, když jsem zase malý? Já mám přece chytat ryby a nemůžu se s každým vybavovat. Co by tomu  řekli doma. A vůbec, ať se na mě tak nedívá..  Mám strach...

    Žena se najednou přestává tvářit povýšeně a začíná se usmívat. Současně s přibývajícím úsměvem, této nevyřešené ženy ale začíná ubývat. Část její osobnosti se stručně řečeno rozplývá - postupně zprostředka svého těla na obě strany, jako by ji odkrajovali. Poslední mizí její špičaté, štíhlé nohy modelky a nebezpečně vyhlížející ruce, kterými připomíná samičku kudlanky nábožné. Než stačí zmizet celá, rozkládá se na jednotlivé díly také indisponovaná osobnost. Jako by se jednalo o nějakou symbiózu. Najednou jsem na dlážděné hoře sám. Zmizely už i leklé ryby - mí jediní přátelé a pořád jsem malý. Je mi smutno. Vlastně nejsem malý. Všechno probíhá strašně rychle. Teď jsem malý, ale vypadám staře. Žena je tu opět, má však tentokrát úplně černé večerní šaty s holými zády a snaží se mě  někam odvézt. Hladí mě po  mé nové námořnické čepici a snaží se mi vlichotit tím, že mi chválí starý námořnický obleček, který jsem nosil už hodně dávno a který mám najednou na sobě. Vždyť už je to z módy. Lže. Nenechám se ošidit jejím příjemným chováním a snažím se vytrhnout. Nedaří se mi to. Sebrala  by mě totiž  tu mou  oblíbenou čepici, za kterou mě pořád přitahuje. Nejvíc mě znervózňuje, že ji nevidím do odvrácené tváře a nejsem schopen rozpoznat, co si asi myslí a jak vypadá. ... Zase jsem přišel pozdě. Tak dlouho jsem se těšil na Paříž, a když se tam  konečně dostanu, Eiffelovka, svině jedna, se zase roztéká a ke všemu na mě krvavě červenými ústy pokřikuje oplzlosti, na které nejsem zvědavý, protože mám klášterní výchovu. Vždycky mám smůlu a přijedu na konec zimy, když taje. Příště si to musím lépe naplánovat. Ale jak vlastně, když se mě nikdo neptá a vrazí mě sem, když se jim to hodí... Mám v tom zmatek. Žena, která mě pořád osahává čepici, je na mě smyslně nalepená ... je současně i kus přede mnou, po mé pravici ( zajímalo by mě jak to dělá) a cupuje zrovna nějakou věc na na plátky, jako by olupovala cibuli nebo okvětní lístky z uvadající růže. Zezadu nemohu rozeznat, jak to vlastně dělá, ale mám dojem, že zase koketuje s indisponovanou osobností. Dobře jí tak, tedy té osobnosti, stejně ji vůbec nemám rád, protože mi pořád otravuje život...Potom už si pamatuji jenom to, že mě ukřižovali. Ani nevím kdy, kdo a proč. Přišlo to najednou. Asi proto, že jsem si hrál s mořskými koníky, a to je v této zemi přísně zakázáno. Mají totiž strach, že by na ně při bližším kontaktu mohla přejít moje inteligence a mohli by se dostat k moci. Sám si připadám jako takový koník. Přitom ti dva, co jsem si s nimi hrál, jsou úplně blbí a tak tady za trest visí přibiti několika hřeby na prkenné ohradě. Každý po jedné ruce, směšní ve svém neštěstí - jeden s německou helmou Wehrmachtu na hlavě a druhý místo obličeje koňskou lebku. Všichni se nás dívají jako na staré, dávno neplatící plakáty a také se k nám tak chovají. Přítrž tomu udělá až muž s vozíkem a kýblem lepidla - lepič plakátů, který nás velkou lechtající štětkou přetírá až se smějeme. Já hlubokým hlasem a koníci hlasem  Panovy flétny. Potom už nás jenom přelepí  velikou tapetou.  Naše obrysy se rýsují pod tímto obřím plakátem s romantickou krajinou naslouchání se třemi zapadajícími slunci. Jak na nás přestalo foukat, začíná být pod tímto papírem příjemně teplo a vlhko, jako bych se měl teprve narodit. Koníci jemně zpívají a mě to vzdáleně připomíná mé leklé ryby. Je to zvláštní. Koník a leklá ryba, přitom mají stejné hlásky. Asi měli stejného učitele zpěvu. Stejně bych rád viděl, jak to vypadá v takové rybí škole. Jak je vlastně možné, že ryby zpívají? Létající ryby, to už jsem slyšel, ale zpívající ryby a ještě k tomu leklé? To nechápu. Vždyť je to nesmysl. Vlastně celé je to absurdní. Málem  bych si myslel, že se mi to zdá, ale usýchající lepidlo mě začíná pnout a příjemně vzrušovat. Nechci aby to bylo přes plakát vidět. Co by si lidi mysleli, moje klášterní výchova? Zajímalo by mě, jestli pořád tak civí. Taky mě začínají svědit místa protknutá hřebíky. Ještě dostanu otravu krve. Tak bych se chtěl poškrábat, ale nemůžu, jsem přece ukřižovaný a to se nesluší. Musím se tvářit tak, jak se ode mně očekává a jak se to sluší k mému postavení a ne  se kroutit jako had.. Nasazuji proto trpitelský výraz a začínám se nudit. Vždyť to trvá dlouho...

    Když tak bilancuji svou situaci, vzpomínám si, jak mě jednou dědeček vzal do obchodního domu. Bylo to pro mě napjaté  očekávání, protože o obchodních domech jsem dosud jen slyšel. Myslel jsem, že mi něco dobrého koupí, ale když se otevřely dveře supermarketu a nahrnuli jsme se dovnitř, podlomila se mi kolena. Jediné zboží, které v hale měli, byl starý hovězí jazyk na dřevěném stole, obrušovaném deštěm a větrem, se stále se otevírající a zavírající zásuvkou. Zle se po nás díval a přitom pokradmu sledoval osazenstvo marketu, aby mu nic neušlo. Vlastně se pletu. Nebyl to market, ale čítárna a pěkně v ní protahovalo.

    Teď, když jsem pod plakátem v teple, se tomu jen usmívám. Ale tenkrát foukalo hodně. Vlastně všichni čtenáři, kteří tam byli, museli mít noviny přibité proti větru. Špatně se listuje takovými novinami, když mají přibité stránky ke stolu. Někteří si tedy nechali přitlouci k desce stolu i ruce, aby je to nepokoušelo. Tak jsme na tom teď úplně stejně. Skoro stejně, protože já mám  přibité i nohy. Nakonec jsem ještě rád, že to dopadlo tak. Lepší být ukřižovaný v teple pod plakátem, než se nechat očichávat zvrhlými příbory při hostině na počest zrození Venuše. To byla také zajímavá záležitost. Byl jsem pozván jako jediný divák na samotný akt zrození Venuše a na následnou hostinu. Seděl jsem sám na nekonečné planině v území příborů a napjatě očekával, jakým způsobem vlastně taková  bytost přichází na svět. Na nebi se lesklo několik rotujících kyvadel a jediné obří vejce. Najednou se ozvalo několik slavnostních tónů  Samoharhy, která zde představovala  jediného zástupce hudby a současně se z praskajícího vejce  vyloupla  mladá, ještě nezralá Venuše. Byl jsem zklamaný, očekával jsem větší efekt. Venuše byla opravdu dosti nedokončená, spíše bych řekl odbytá. Než začne sama vidět a myslet ještě potrvá velmi dlouho. Ale nikdo nejsme bez chyby. Na oslavě mě spíše znepokojovaly naprosto tiše sedící příbory, které se na sváteční tabuli snažily nakrájet a pozřít nehybné tělo mladé ženy. Nemohl jsem dál sledovat jejich morbidní a přitom naprosto zbytečné snažení. Bezústými čepelemi se stejně nenajedí. Bylo mi líto jich, odsouzených k věčnému hladu, i zbytečně zmařeného mladého lidského života. Byl jsem opravdu rád, že mám tento nepříjemný zážitek za sebou. Ale pomalu budu  muset asi začít přemýšlet o věcech posledních, protože si mě na rozdíl od Krista (přestože jsem také ukřižovaný a všechno mě svědí) za plakátem nikdo nevšímá, tím spíše nepomůže. Možná mě někdy zachrání mořští koníci... Zatím to skončím...