(Antipokora)

    Mám-li se zmínit o pocitu, který mě poprvé poctil svou přítomností, musím asi patrně začít popisem svého duševního rozpoložení v tomto období mého života. Při plnění svých běžných pracovních povinností se jednoho dne kamarád v práci zhroutil s bolestmi břicha. Díval se nepřítomně před sebe a říkal, že asi umře. Vykázal jsem ho k lékaři. Ještě před tím jsem mu však sdělil, že musím po obědě na pohřeb vzdáleného známého. Odcházel a kýval hlavou, že to bere na vědomí a že tam bude také. Když odešel, dlouho mi vrtalo hlavou, co tam bude dělat, když toho mého známého přece nemůže znát. A kromě toho je nemocný, bolí ho žaludek, jestli vůbec dojde k lékaři. Ale nakonec jsem tak spěchal, abych tam nepřišel pozdě, že jsem na všechno zapomněl.

    Stojím před kostelem, všude okolo spousta neznámých lidí. Naprosto nikoho neznám. Nějaká starší žena mě bere za ruku a začíná nahlas, navzdory smuteční náladě, vykládat nějaké nesmysly. Vůbec nechápu, co mi chce sdělit. Žvaní a žvaní. Všichni se na nás dívají, ale nikdo nás neupozorňuje na to, abychom byly zticha. Naopak, všichni se uctivě rozestupují a nechávají nás projít středem davu. Připadám si jak nakažený malomocenstvím. Sedám si sám do první řady. Ostatní sedí až dvě řady za mnou namačkaní na sebe. Pořád nechápu, proč se tak tlačí (někteří  dokonce stojí), když vedle mne a za mnou je nejméně 20míst k sezení. Dívám se na smuteční výzdobu a rakev ozdobenou květy a svícemi. Jsem sice mírně překvapen, že v rakvi neleží můj vzdálený známý, ale můj kamarád, který odcházel s bolestmi břicha z práce. Usmívá se na mě a pohledem říká: "Vidíš, říkal jsem ti přece, že tu budu taky." Je to blbost, ale co taky v dnešní době. Spíše mě rozčiluje muž, který si jediný vedle mě přisedl, vytahuje noviny a se zaujetím si čte. Vím, že se to na pohřbu a ještě k tomu v kostele nesluší, ale jsem raději zticha. Kdoví, kdo to je a jak by se na mě mohl podepsat.

    Začíná obřad. Přichází kněz a žena, která sedí z boku oltáře na židli a plete růžový svetr, na chvíli přestává a se zájmem poslouchá jeho zpěvný monolog. Po chvíli ji to přestává bavit,zívá a dává se znovu do pletení, hlasitě cinkajíc jehlicemi. Zní to jako zvonkohra a krásně to dokresluje smuteční atmosféru obřadu. Kamarádovi se asi v rakvi špatně leží, obrací se proto na bok a naznačuje mi pohledem, ať už mu všichni vlezou na záda , zavřou víko a jede se. Faráře na chvíli střídá ve čtení muž v červené větrovce. Má licousy a vypadá, že už se dlouho nemyl. Nudí mě. Jediné, co mi pomáhá v klidu přetrpět tuto zdlouhavou proceduru je vzpomínka na dráždivý sen, který se mi zdál dva dny předtím.Jsem sám s přitažlivou neznámou ženou v nějaké špatně osvětlené místnosti, snad v nějakém obřím skladišti, podle regálů se zbožím, které zde jsou. Dlouho si nezávazně vykládáme, žena mě silně přitahuje, ale mám obavy dát to najevo.Už se pomalu zdvíhám k odchodu, když mě žena náhle začíná líbat. Tiskne se ke mně. Je to příjemné a probouzím se. Muž ve větrovce pořád čte. Proč se mi ten sen nemohl zdát dál? Jak to mám přetrpět?! Najednou mou pozornost upoutává obraz na stěně kostela. Znázorňuje pastýře s jeho ovečkami a začínám mít konečně jasno, proč vlastně nejsem schopen přijímat víru v Krista. Mám-li se vcítit do symboliky obrazu, nejsem schopen si připadat jako ovce, ale spíše jako pastýř. Z těchto úvah mě vytrhuje kněz, který zvedá do vzduchu kalich s vínem. Dává si do úst jednohubku a s úsměvem nabízí okolo. Mě nikdo nic nenabízí. Nějaké jednohubky zbyly. Kněz se zamýšlí, potom si dává do úst ještě jednu a zapíjí vínem. Obřad končí a já odcházím domů, kde mám opravovat plechového Krista. Musím ho rychle natřít, než si někdo všimne, že jsem mu přejel kolena autem. Je mi to líto, krvácí teď na několika místech. Ale opravdu jsem to neudělal úmyslně. Když jsem couval, ležel rozpažený na zemi a já jsem si ho v přítmí nevšiml. Kdosi prý kdysi Kristovi omýval nohy. Jsem kousek dál. Já ho omývám celého a ještě ke všemu odstraňovačem starých nátěrů, abych ho znovu mohl uvést do původní podoby. Za pár dní bude jak nový a může jít zpět na své místo. Bude tam zase viset, přemýšlet o životě, ale bude v něm, až do další restaurace kousek mého "Já" což mě velice těší...?