(" S c H  i Z o f R E n i A")

(myšlenkový záznam k paradoxu zvanému  "životní realita" č.2)

    Snědl jsem morčeti patku chleba sušící se na topení, zapil toto všechno půlkou láhve vodky a učinil závěr, že má osobnost je roztržená natolik, že poslepovat dohromady jednotlivé kousky těch mnoha bytostí, které v mé tělesné schránce přebývají a učinit z nich konvenčně působící a ještě ke všemu funkční celek, je už patrně takřka nemožné. Morče na mě čumí z bedny, směje se a loudí svůj chleba.Taky děsně vrže zubama. Vyplazuji na něj jazyk a žvýkám si klidně dál ukradený krajíc. Vůbec mi nevadí, že můj milovaný hlodavec bude strádat. Stejně má větší břicho než já a kromě toho pampelišky jsem mu zatím nechal...

    Za poslechu nádherných smyčců Apocallypticy dopíjím svou poslední sklenici a uvědomuji si, že zítra se možná všemu zasměji, ale možná také ne a všechno se bude protahovat až do bodu zvratu, kdy dojde k totálnímu svlečení staré kůže a zrodu v novou osobnost = pravidelný cyklus. Ale nakonec se stejně zasměju. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. A vůbes nejhorší jsou trpaslící a taky duševní osamělost. Co je horší v tuto chvíli, nevím. Asi trpaslíci (i když tady teď zrovna nejsou). Ale do prdele, proč jsem se vlastně opil ?!... Jo trpaslíci...!?, to jsou svině. Jinak čau děcka, už musím letět, právě si pro mě přišli andělé. Snad se ještě uvidíme. Každopádně budík zvoní 4.40 hod...

nepatrně CENZUROVÁNO