Spím málo, ale spím rád, protože toho čeho má člověk málo, tak to má většinou rád. Spím rád taky proto, že se mi zdají sny. Sny jsou většinou jako pohádky. Jako dítě jsem měl rád pohádky, ale ne obyčejné pohádky. Spíše takové pohádky, které se tak nějak podobaly mým dnešním snům. Zaznamenávám si bohužel jen sny, které se dají při troše dobré vůle a tolerance reprodukovat, takže většinou bohužel jen ty tzv. „mrazivé“. Ačkoliv nesnáším jakoukoliv formu násilí, přesto se bojím rád. Ale bojím se rád jen tak, když vím, že to po probuzení skončí. Tak jako končí pohádka po zavření knihy. Sny, které jsou krásné, si z přirozené cudnosti nezaznamenávám. Je to třináctá komnata, anebo někdy snad až čtrnáctá nebo i další... Když jdu spát těším se na své sny. Mám je rád a jsem jim vděčný, že mě přenášejí alespoň na pár  okamžiků do jiného, leckdy dosti bizarního světa. Realitu si většinou děláme šedou, normální a většinou nudnou. Ve snu je dovoleno úplně, ale úplně všechno. Člověk si sen prožije, ráno se probudí rudý studem, ale řekl bych, že v tuhle chvíli se to rovná skutečnému zážitku, který bychom si nikdy netroufli prožít ve skutečnosti. Proto ať žijí sny.

Úvaha věnována všem mým snům, které mi dovolují cestovat po územích veskrze neznámých.