Občas bývám k věcem netečný, nedochází mi souvislosti, protože jsem utopen ve svém světě radostí, problémů a povinností. Prostě na to někdy není ten správný prostor a nefunguje spojení. Občas, bohužel celkem vzácně, si člověk začne uvědomovat najednou věci, které okolo nás jsou, ale které při tom pohledu z životního rychlíku nevidíme... Uvědomuji si usmívající se dívku na kraji silnice, sedí a píše SMSku. Sedí prostě na kraji silnice, v žádném parku, kavárně. Obyčejná silnice a dívka, která si zrovna v tu chvíli a zrovna tam našla svoje místo, kde ji je fajn a kde je na okamžik ve vlastním světě. Vlastně nezáleží, kde je, ale díky mobilnímu telefonu si našla v tu chvíli místo, kde ji v tu chvíli nic nechybí a vůbec ji nezajímá, že se nedá ovlivnit, jestli se stíny krátí nebo prodlužuji. Takhle je to prostě dáno…. Při přejezdu z jedné vesnice do druhé si uvědomuji, že lidé na jedné straně kopce většinou znají tento kopec a les jen z jedné strany. Většinou nikdy nepřejdou horizont, jako by to byla magická hranice. Možná snad jen vylézt nahoru a nakouknout na druhou stranu. Přitom běžně kopec do druhé vesnice po cestě objíždí a vše tam dobře znají... Uvědomuji si vůni vesnice ve které jsem se narodil a jako dítě tam potom trávil pohodové prázdniny. S údivem jsem si uvědomil, že to není vůně hořícího dřeva, kterou staženým okýnkem auta cítím. Byl to sice kouř, ale ten člověk cítí každou chvíli. Tahle vůně byla na tolik specifická, že přesně vyvolala vzpomínky na dětství. Jedna jízda autem a člověk měl pocit, že se dotýká něčeho zázračného, něčeho, co zůstává normálním smyslům utajeno. Jako pobytu na hranici mezi dvěma neviditelnými světy. Jen si to vše uvědomit...