V noci ke mě přišel?! had. Vlastně ani moc nevypadal jako had. Ale byl to had. Bílý, jako hranatý svazek plochých drátů, omotaný lesklou plastovou izolepou s černým páskem. Chvíli ležel a nic neříkal. Potom zvedl hlavu, slepýma očima se na mě podíval a řekl s úsměvem: “Kam jdeš buzerante?“ Na to se nedalo nic říct. Sám sebe kolikrát opravdu neznám, ale co vím naprosto jistě, že nejsem homosexuál. Tak jsem se teda zvedl a šel. Do práce. Za tmy a deště.

    Cestou vždycky míjím vývěsní skříňku na smuteční oznámení. Dnes tam kupodivu viselo moje vlastní parte. Říkám si: “Ty vole, a je to tady“. Je sice pravda, že už mnohokrát jsem si říkal, jaké by to bylo - zúčastnit se vlastního pohřbu. Ale teď, když to najednou přišlo, jsem z toho mírně nesvůj. V podstatě nejvíc mě na tom asi štve to, že nevím jak se tam mám chovat. Co na to řeknou lidi, jak se na mě budou dívat. Někteří se možná budou usmívat a říkat svým partnerům: “To je ale debil, cóó.“ Ale ti, co mě snad alespoň trochu mají rádi ,tak mi to snad prominou a budou to považovat za roztomilou excentrickou výstřelku. Ovšem až začne obřad, tak se to změní jak mávnutím kouzelného proutku. Všichni patrně zvážní, alespoň tak bych si to přál, a se skloněnými hlavami půjdou důstojně v anonymním  davu do smuteční síně. Copak asi o mě bude říkat oficiální úředník smuteční oslavy, co mu nadiktují mí drazí pozůstalí. Bude to pravda alespoň v jejich očích. Na moje oči bych se pro tentokrát vykašlal. Je teda fakt, že už bych si defakto nemusel denně kapat proti zákalu... Co ale měl znamenat ten had. Bílý hranatý had. Nevěřím v bílé hranaté hady. Nevěřím ani v hady co mluví, tím spíš v hranaté bílé hady co mluví. Až budu věřit v takové bytosti, tak začnu věřit i v to, že budu sám jako divák na svém vlastním pohřbu...